Cohousing může vznikat různými způsoby.
Na obrázku je zobrazena pomyslná škála možného zapojení obyvatel do projektu. Na jedné se jedná zejména o iniciativu a práci potenciálních budoucích obyvatel, což je tradiční způsob budování cohousingu, na straně druhé se jedná zejména o práci developerů, kteří v cohousingu vidí nástroj, jak lépe oslovit klienty tím, že jim nabídnou promyšlené sousedské prostředí a sousedské vztahy jako přidanou hodnotu ke svým projektům. Mezitím existuje celá řada mezistupňů.
Zde jsou popsány dva základní, jednodušše řečeno protichůdné, způsoby:
1. 1. Iniciativa "zdola", neboli iniciativa skupiny lidí, kteří chtějí v cohousingu bydlet a tak založí tzv. core group – jádro, na které nabalují další zájemce, složení skupiny se postupně mění, jak skupina konkrétněji definuje, jak bude projekt vypadat – lokalita, kde bude projekt stát, velikost skupiny, skupinová vize apod. Pro někoho je něco z toho neakceptovatelné, pro jiné to naopak začne být zajímavé. Když má skupina jasno o velikosti projektu – kolik bytových jednotech, zda rodinné domy či bytový dům, v jaké lokalitě – může oslovit architekta, projektanta případně developera – profesionály, kteří začnou projektu dávat ve spolupráci se skupinou konkrétní podobu. A co je podstatné – developer či architekt je neustále v kontaktu se skupinou a projekt plánuje dle jejích potřeb. Neustálá nutnost vyjasňovat požadavky a potřeba, aby se skupina shodla, je velmi náročný proces, kterému velmi napomůže, pokud ho facilituje faclitátor – tedy specialista na práci se skupinou a nikoliv přizvaný architekt - ten je specialista na stavby domů a práce se skupinou a plánování zároveň může být příliš náročný úkol. Velmi se tedy doporučuje facilitátora přizvat – může to být někdo nezávislý z venku či člen skupiny zevnitř.
Výhody:
· Během procesu vzniku projektu se členové skupiny dobře poznají a seznámí, považují projekt za svůj a jsou tak motivovaní ho dále rozvíjet a investovat do něho.
· Je jednoznačné, že je to jejich zodpovědnost, jak bude vypadat a je na nich, aby si ho vytvořili tak, že s ním budou spokojeni.
· Je velká pravděpodobnost jejich dalšího aktivního zapojení i během bydlení.
· Skupina je zvyklá řešit konflikty, má natrénované rozhodování.
· Jednotlivci se poznali a vědí o sobě, co od druhého očekávat, lidi se znají.
· Mají společné zážitky a zkušenosti, které je dále stmelují.
Nevýhody:
· Úspěšnost realizace je podle zkušeností ze zahraničí cca jen 25% - to je číslo, které se udává a říká, kolik skupin, které začali plánovat cohousingový projekt ,ho nakonec opravdu zrealizovalo Mnoho skupin tedy do fáze realizace vůbec nedojde – členové skupiny investují čas a energii, ale bydlení v cohousingu nakonec nevznikne.
· Složení skupiny se mění – někdo dlouhou dobu investuje a pak dojse k rozhodnutí o směřování projektu, které je pro něj nepřijatelné a musí tak skupinu opustit po té, co investoval spoustu svého úsilí a času.
· Velká časová náročnost – v některých obdobích se lidé scházejí až 2 x týdně a celý proces trvá obvykle několik let.
2. 2. Iniciativa "shora", neboli iniciativa developera – developer sám navrhne a vybuduje bydlení založené na principech cohousingu – projekt urbanisticky navržený tak, aby podporoval sousedské vztahy (auta na okraji, chodníky, místa k setkávání, sdílený společný dům či prostor) a až pak ho nabídne jednotlivcům, kteří začnou skupinu vytvářet až po nastěhování.
Výhody:
· Domy či byty opravdu stojí a lidé se mohou nastěhovat.
· Je to pro projektanta a architekta jednoduší práce – nemusí se dohadovat se skupinou a jejich představách a projekt jim přizpůsobovat.
Nevýhody:
· Vůbec není zaručeno, že ti, kdo se nastěhují, budou opravdu budovat blízké sousedské vztahy – lidé si nemusí „sednou“, mohou si být nesympatiční, mohou sdílet zcela rozdílné hodnoty , nemusí se potkávat ve svých potřebách a tak mezi mimi vztahy nevzniknou a budou se pouze zdravit.
· Je větší riziko, že obyvatelé takto vzniklého cohousingu nebudou motivovaní se o společné prostory starat, protože je nebudou považovat za svoje.
· Mohou vzniknout podskupinky, které se vytvoří k sobě blízké vztahy, jiní naopak mohou bydlet bez snahy o kontakt s ostatními.
Může být problém členy zapojit do aktivit a činností, důležitých pro fungování sdílených prostor (úklid, péče o ně a apod.)